Pane Janzo,

věříte na zázraky? Já ano. A jeden takový zázrak, i když trval jen pár minut, jsem díky Vám tento víkend zažila. Při Vaší kouzelnické šou.

V závěru vystoupení jste na pódium pozval mého 21-letého syna Toníka, který je tělesně postižený. Narodil se s malformací horních končetin, chybí mu dlouhé kosti horních končetin, takže má v podpaží jen malé úchopy. Nasadil jste mu kouzelnický cylindr a dlouhý černý plášť, pustil hudbu a schoval se za Tondu. Na to, co následovalo, nebyl nikdo z přítomných připravený. Byla to iluze, oční klam nebo podvědomé naplnění neuskutečnitelného snu? Říkejte tomu, jak chcete, ale najednou měl Toník dvě ruce! Vykoukly z pláště, byly krásné, zdravé, šikovné, s hbitými prsty a DLOUHÉ. Nevím, kdo vnímal předváděné triky. Potlesk, smích a jásot všech přihlížejících dětí i dospělých patřil Tondovi. Já jsem celé vystoupení probrečela, smála jsem se, a přitom jsem si nestíhala utírat oči, aby mě proud slz nepřipravil ani o jedinou vteřinu nádherného pohledu na Tondu se zdravýma rukama. A se slzami bojovalo víc dospělých.

O tom, že iluze o zdravém Toníkovi byla opravdu silná, svědčí i to, že druhý den na něj malé děti volaly: Toníku, tys krásně kouzlil! Kde ses to naučil? Mladší školáci se ptali: Jak jsi udělal to s těma rukama? A ti starší zase: Kdy jste se s tím kouzelníkem tak secvičili? 

Nezávisle na sobě jsme všichni viděli totéž. Zdravého Tondu.

Aby toho nebylo málo, ráno toho dne před vystoupením nám Toník s očima dokořán vyprávěl, jak se mu poprvé zdálo, že měl „dlouhé“ ruce.

A večer se mu splnil sen. A mně taky.

Děkuji, pane Janzo, za těch pár minut neskutečného štěstí. Díky Vám se možná zase někdy bude Tondovi zdát, že má zdravé ruce, možná bude ve snu i kouzelníkem a možná alespoň v tom snu bude opravdu šťastný.

Děkuji, pane kouzelníku Janzo. 

Vděčná maminka R.